VELKÁ NOC

Malé nahlédnutí do zvykosloví Rusínů

 „V průvodu šly ženičky v krojích z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Bylo to fascinující, jak se ti lidé sešli o půlnoci a zpívají u vytržení podivuhodné písně východních nápěvů. Tento zpěv má v sobě hlubokou sílu a tajemství, upřímnost a odevzdanost a víru...“1/

Jiřina Hauková

Brzy po válce, už je to skoro osmdesát let, došla spisovatelka Jiřina Hauková na jarní procházce Prahou ke kostelu svatého Klimenta v Karlově ulici. Bylo před Velikonocemi, zastihla tam patrně velikonoční vigilie. Svou fascinaci rusínskými (nejen) náboženskými lidovými zvyky a rituály pak vylíčila v půvabné eseji.

Tehdy ještě chrám v areálu Klementina provozovala řeckokatolická církev. Tu komunisti o pár let později zakázali všude, kam jejich noha vstoupila. Uznávala totiž za hlavu svého církevního společenství papeže, bylo tedy nutno vymanit ji z osidel Vatikánu a vnutit věřícím pravoslaví. Zrušili i rusínskou národnost, „Moskali“ (tak se jim říká dodnes) totiž uchvátili Podkarpatskou Rus - zemi, jež byla kolébkou Rusínů.

Velikonoce slaví Rusíni na Podkarpatí, kolem Humenného, v maďarské Komlósce, v Miloticích nad Opavou, v Praze, Chomutově, nebo třeba v polské Krynici. Stále je to pro ně oslava vzkříšení, v těchto dnech se vítají pozdravem Christos voskres! (Na větu o vzkříšení Krista se odpovídá ujištěním: Voistinu voskres! Skutečně vstal z mrtvých!)

Je to podobné jako u jiných národů, ale přec trochu jiné, o poznání vřelejší, jímavější. Na některé další zvyky se ovšem rozpomínáme už jen z dětství. Třeba na půst, který se držel mnoho týdnů – magických 40 dní. Brambory, luštěny, pohanková kaše… O Velkém pátku se nejedlo vůbec; u nás doma jen  brambory, pečené ve slupce v troubě a lehce omaštěné olejem.       

V sobotu se pekla pascha. Leckdo to ještě stihl i do kostela na noční vigilie. A pak, v neděli na Hod Boží velikonoční, se všichni oblékli do svátečního a do košíků naskládali potraviny, co dům dal. Představují jakousi „reprezentaci“ pokrmů, které přijdou na sváteční stůl. Pokud možno ode všeho trochu. Kus uzeného, pascha, pár brambor, hrouda másla, slanina, lahvička vína. Košíky se pak odnášejí do kostela, po mši je posvětí kněz. To je sám o sobě obřad, který dbá na duchovno i krásu. Hospodyně si například dávají záležet i na tom, aby vyšívané ubrousky, jimiž přikryly dobroty, měly co nejpůvabnější výšivky.

Velikonoční podělí je to záležitost mladé generace a oblévačky. Dívky jsou polévány vodou, chlapci je honí po celé vsi. Lidový zvyk se ve venkovském prostředí se uplatňuje pořád.

Řeckokatolický kněz a badatel Nestor Dudinszky vylíčil kdysi oblévačku v rusínské vsi na počátku 20. století: „Velikonoční pondělí je velkým dnem polévání. Nemyslete si, že se polévá jen z hrnků. Kdepak, jde se na to rovnou s kbelíkem a vědrem. Šikovnější mládenci dokonce vykoupou půvabné dívky přímo v potoce (samozřejmě oblečené). A chlapci pak mezi sebou soutěží, kdo dostane nejhezčí kraslici…“

O rusínských velikonočních zvycích se toho dá říct ještě leccos. Třeba to, kde všude se stále dodržují, neboť Rusíni jsou rozeseti v mnoha zemích Evropy. Žijí i v i Americe, například Andy Warhol byl Rusín, původně se jmenoval Varhola a jeho maminka neuměla anglicky. K Rusínům, se hlásil i Juraj Jakubisko. Rusínský folklorní soubor Skejušan z Chomutova sestavil a stále s úspěchem předvádí na velikonoční téma scénické pásmo s písničkami.

Je to čas rozjímání i modlitby, pro mnohé jediný v roce; chvíle pro setkávání blízkých, dny příjemných zážitků, očekávání jara. Ještě jednou cituju Nestora Dudinszkého (z knihy s příznačným názvem O zemi otroků): „Tento lid se drží svých staletých tradic a nedovolí, aby zmizely. Žádný národ neslaví vroucněji než Rusíni. Nádherný vesnický život, úžasní lidé a jejich zvyky. ´Můj dědeček to tak dělal,´ říkají, ´a já to budu dělat stejně, pouze tak budu důstojným nástupcem svých předků.´ Proto Rusíni slaví své svátky s hřejivou prostotou, stejně jako jejich předkové.“ Napadla mě v této souvislosti slova dodnes hojně zpívané Velehradské hymny; vznikla jinde, v jiné době, pro jiné publikum než rusínské velikonoční zpěvy, a přece pociťuji jakousi niternou spřízněnost: „Dědictví otců zachovej nám, Pane!“ 

Agáta Pilátová 

                 

 

Politika na plátně

V tradicích i současnosti (nejen) českého filmového dokumentu je trvalý zájem tvůrců o aktuální politické dění, o palčivé problémy doby. Někdy zpracovávají témata s časovou bezprostředností, jindy s odstupem. Téměř vždy však filmařské vidění světa důrazně zasahuje do společenského diskurzu. Platí to i pro titul Kuciak: vražda novináře. Natočil jej americký režisér Matt Sarnecky v česko - slovenská koprodukci. Dokumentu o okolnostech Kuciakovy vraždy svědčí objektivní pohled „zvenčí“ na události v konkrétní zemi i jistý odstup od vzrušených událostí vyvolaných tímto ohavným činem.

Film postupuje krok za krokem po stopách vyšetřování vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky, odhaluje spoustu toxických faktů i souvislostí dosud obecně nepříliš známých. Současně s tím proniká do hloubek slovenských vládnoucích vrstev dané doby, neuvěřitelně úzce propojených s oligarchy a mafiány. Skutečnosti, o nichž se ve filmu hovoří, jsou podloženy výsledky pátrání nejen vyšetřovatelů, ale také novinářů, kteří se nebáli souběžně s nimi hledat pachatele a zveřejňovat nově objevená fakta.

Autoři dokumentu prolistovali stohy materiálů, oslovili řadu lidí (rodiče obětí, přátele a kolegy, advokáta hájícího zločince, kriminalisty atd.), vydali se na místa činu; věcně připomínají, jak se to stalo. Sledovali i tiskové konference představitelů mocenských struktur počínaje policejním prezidentem, přes Roberta Fica a členy jeho vlády až po podnikatele a mafiána Mariana Kočnera, obžalovaného (a dosud neusvědčeného) iniciátora vraždy mladých lidí.

O tom, proč k vraždě došlo, není pochyb, jen dosud nepadl spravedlivý soudní verdikt. Podstatné na snímku je především přesvědčivé svědectví o souvislostech mezi zločinci a státem. To byl také důvod bouřlivých demonstrací po smrti Jána a Martiny po celém Slovensku, jež vedly k pádu vlády. Doklady o propojení establishmentu s mafiány jsou naléhavé a pobuřující, mrazí z nich ještě víc, než ze záběrů bezprostředně se týkajících vraždy.

 Z filmu jasně vyplývá, kam až se Slovensko před pěti lety dostalo. Zemi ovládla zkorumpovaná oligarchie, demokracie a právní stát byly vepsí. „Demokracie je citlivá a choulostivá záležitost, je křehká a není samozřejmá na Slovensku, ani nikde jinde. Příběh vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové ukazuje na prorezlý politický systém, který umožnil průchod brutalitě,“ řekl režisér Sarnecki. 

Snímek má odvahu, odhalovat skryté skutečností a nalézt alarmující souvislostí. Se strohou věcností události a fakta náročné na emoce. Nevydírá, vypovídá a svědčí. Není tu však podstatná jen filmařská kvalita, ale i společenský dopad. Přejme mu, aby byl co největší. Nejen na Slovensku. I když právě tam by to bylo před zářijovými parlamentními volbami zvlášť žádoucí. Podle průzkumů opět vede ve volebních preferencích strana Směr Roberta Fica, téhož politika, který v době vraždy Jána Kuciaka řídil vládu prolezlou korupcí a podstatnou měrou se podílející na demontáži demokracie. Že by pouhých let uplynulých od tragédie ve Velké Mači stačilo k tomu, aby lidé tehdejším lídrům všechno „odpustili“?

Agáta Pilátová

  

 

 

Děti Nagana jako déjà vu

Letošní pětadvacáté výročí mistrovství světa v hokeji probudilo nostalgické vzpomínání na tehdejší slávu i celonárodní euforii. Byla toho plní média. Z fenoménu Nagana se však zrodil také jeden velmi slušný rodinný film: Děti Nagana režiséra a scenáristy Dana Pánka.

Tvůrci vsadili na všeobecnou popularitu hokeje. Autoři přiznali, že je inspirovaly vlastní klukovské vzpomínky na pocity a dojmy z úspěšných zápasů. Ovzduší všeobecné radosti tehdy podnítilo spoustu kluků, aby začali hrát hokej. A právě o tom je i příběh filmu: parta dětí nadšeně sleduje výkony hokejistů a podle jejich vzoru to začne zkoušet na malém plácku s hokejkou a tenisákem. Nejprve jen rekreačně, ale brzy se zformují v organizovanou skupinu. Ujme se jich jeden z rodičů, někdejší vrcholový hokejista, a začne s nimi trénovat. Tým si nakonec troufne i na zápas se staršími kluky.

Poměrně jednoduchý děj má nosnou hlavní zápletku i řadu věrohodných vedlejších motivů vycházejících z životních situací rodin malých hrdinů. Nabízí poutavé i napínavé momenty, místy je dojemný, jindy trpce „opravdový“ jako sám život. Některé minipříběhy dětí i rodin chutnají fakt hořce, nezakrývají složitostí mezilidských vztahů ani dětská trápení. Dobře napsané dialogy, svižné tempo a výrazné herecké výkony včetně dětských přidávají k celkovému příznivému dojmu další kladné body. Z dospělých herců dominují Hynek Čermák a Otakar Brousek; v hlavních dětských rolích vynikají Tom Brenton a Johanka Racková. Zkrátka –Děti Nagana přinášejí navíc radost, že zas po čase máme v kinech dobrý hraný film pro děti od osmi, devíti let výše.

 Jenže zároveň se dostavuje i kousek smutku nad tím „po čase“. Pokud byly sudičkami Pánkova snímku nostalgické vzpomínky na čtvrtstoletí staré vítězství na mistrovství světa, pak film, inspirovaný slavnou hokejovou érou, přinesl ještě další nostalgii – tj. stesk po něčem minulém. Při sledování živých, přirozeně znějících dialogů a věrohodného děje jsem měla neodbytný pocit déjà vu - něčeho kdysi viděného, připomenutí dávných podobných zážitků v kině. A zastesklo se mi po nových dětských filmech, které by dosáhly na kvality oněch starších. (Tím myslím hrané filmové příběhy „ze života“, z dětského světa, neboť pohádek a animovaných snímků naštěstí stále vzniká poměrně dost.)  

Bývaly doby - v šedesátých letech minulého století, ještě před sovětskou okupací, kdy na Barrandově působila tvůrčí skupina Hofman - Procházka, která takové látky vyvíjela. Seskupili se kolem ní tvůrci zaměření na dětský film, scenáristé, režiséři a dramaturgové. Samo vedení skupiny ostatně rovněž patřilo k tvůrčím osobnostem této oblasti, jejich jména jsou uvedena pod slušnou řádkou snímků pro mladé diváky. Pak ovšem normalizátoři tuhle skupinu rozmetali, vždyť v ní působil mj. i František Pavlíček! Ale přesto i v temných letech normalizace proklouzla pod ničivě bdělými zraky hlídačů správné linie řada projektů, které nešířily komunistické pravdy. Zato nabízely malým divákům dobré příběhy - půvabné, dobrodružné či jemně lyrické. Mnohé z nich byly natočeny ve zlínských ateliérech na Kudlově, stranou[U1]  ostře sledovaného barrandovského centra.

K správnému nostalgickém vzpomínání patří připomenout zdařilé dětské filmy minulosti, aspoň tedy několik jmen a titulů. Třeba Josef Pinkava se zapsal do historie kinematografie snímky Kapitán Korda, Metráček, Chlapi přece nepláčou; Karel Kachyňa natočil podle knihy Alana Marshalla a scénáře Jana Procházky nezapomenutelné vylíčení trampot i radostí postiženého chlapce Už zase skáču přes kaluže; Věra Plívová-Šimková vytvořila kouzelný twainovský příběh Páni kluci, natočila i snímky Myšáci, Myšáci a Šibeničák nebo Jak se točí Rozmarýny (když Jiří Mádl připravoval svůj režijní debut Pojedeme k moři, jezdil k ní pro rozumy, a dobře udělal); Karel Smyczek ukázal, jaké to je Jen tak si trochu písknout, Jiří Hanibal varoval - Neohlížej se, jde za námi kůň, nebo vyprávěl o rozdílech života na vsi a ve městě v příběhu Dědeček, Kyliján a já… Atd.

Opravdu nevolám po nesvobodné, centrálně řízené a pečlivě hlídané organizaci filmové tvorby za minulého režimu, ale po větší pozornosti filmařů tvorbě pro mladou generaci diváků. Po nových kvalitních hraných filmech pro děti se současnými tématy. Po tom, aby získávaly masivní podporu od fondu kinematografie i od sponzorů. Po větší odvaze producentů riskovat, že zisky z těchto projektů se zúročí až v dlouhodobém horizontu. Ale určitě přijdou, neztratí se. Vždyť stále dorůstají nové generace, pro které budou tituly vzniklé před řádkou let nové.

Agáta Pilátová

 

---

 [U1]

 

Co si myslí Rusové

Uplynul rok od začátku Putinovy agrese proti Ukrajině. Připomněl si to celý svět, velmi naléhavě to pojednalo i výjimečné představení v pražské Meet Factory, dokumentární drama Crime ruské dramatičky Asji Vološiny uvedené v předvečer výročí, 23. února. Podívalo se na téma z druhé strany – z té ruské. Bylo mimořádné významem i tím, že se uskutečnilo pouze jednou. Hra se představila v podobě scénického čtení. Jak titul napovídá, pojednává o zločinu, o bezdůvodném napadení Ukrajiny ruskými vojsky.

Na premiéru přijela i autorka. Nikoliv z Ruska, rodnou zemi opustila bezprostředně po 24. únoru 2022, kdy agrese začala. A podle vlastních slov se tam v dohledné době sotva vrátí. „Milovala jsem svou zemi do 24. února 2022 a snažila jsem se sebe i ji omlouvat. Ale dnešní Rusko je zemí vrahů,“ vyjádřila své hořké pocity na Facebooku.

Dokumentární drama Crime sestavila autorka z autentické korespondence na síti, které posílali v prvním půlroce války její příbuzní, přátelé i zcela cizí lidé. Z chatů, emailů, esemesek a zpráv včetně ohlasů ze světa na ukrajinskou tragédii vyrostl naléhavý příběh o válce, o šoku z nečekané tragédie, o zmatku, rozhořčení i bolesti. A také o lásce, náhle přervané výbuchy raket a vpádem agresora.

Zaplněný sál sledoval čtveřici herců (Tereza Dočkalová, Aneta Krausová, Veronika Lazorčáková a Jakub Gottwald v režii Tomáše Soldána), kteří si v rychlém sledu vyměňovali zprávy, komentáře i emoce provázející válečné dění. Psali je vesměs Rusové. Zněla tu fakta a čísla o raketových útocích, o bombardování, o počtech zemřelých, raněných a zbořených domů, o otřesných zločinech, veřejných protestech a zatýkání. A taky citace hrubých invektiv ruských „vlastenců“, kteří posílali nadávky hlavní hrdince má autobiografické rysy) i Ukrajincům. Zlé vzkazy lidem země, do níž byli ruští vojáci posláni pod lživými záminkami. Mladé ženě - autorka jí dala jméno Ty - spílají za to, že má na svém profilu ukrajinskou vlajku a heslo „Svobodu Ukrajině, Haag Putinovi.“ A také proto, že odjela z Ruska a je tedy zrádkyně vlasti. Obyvatelům napadené země brutálně nadávají do nacistů.

Děj dramatu začíná 21. února 2022, po Putinově zlověstném válečném projevu, ve chvíli, kdy protagonistka hry ani její kamarádka, s níž koresponduje, zprvu nechápou, co se děje, brzy ale docházejí k bolestnému poznání, že začala válka. Na protest se rozhodnou odejít ze země. Vlastní babička, umanutá ruská patriotka, mladé ženě z Ruska vzkazuje: „Snadno a rychle ses vzdala Ruska, buď tedy důsledná a vzdej se i svého jazyka!“ Ty to ovšem neudělá. Zůstává Ruskou, ale je na straně Ukrajiny. Dál chatuje s přáteli, přijímá nenávistné vzkazy od „vlastenců“ doma, zoufá si z války i z podivných vzkazů od přátel a spolužáků, kteří se vymlouvají, že „beztak nemohou znát celou pravdu“ a zavírají oči před realitou.

Crime je působivá mozaika, jakási scénická opakovací lekce z války; připomněla nejen bezpráví ruské invaze, ale také ambivalentní, pro nás často nepochopitelné postoje Rusů“ v zázemí“. Což je velmi významný přínos smíchovské inscenace.

Agáta Pilátová

 

 

 

Po stopách osobností, důležitých slov a válečných zločinů

Návrat do Lvova Philippa Sandse s podtitulem O kořenech genocidy a zločinů proti lidskosti je podivuhodná kniha. (Nakladatelství Prostor.) Literatura faktu s prvky poutavé reportáže, která i s poznámkovým aparátem čítá přes šest set stránek. Kdo se do ní ponoří, nejspíš neodloží, dokud ji celou nepřečte. Mimo jiné i proto, že část textu je věnována ukrajinskému Lvovu, v těchto měsících trpícímu městu. I když je daleko od fronty, dopadají na něj ruské rakety.

Publikace má naléhavě současný podtext, ačkoliv se věnuje historii, citelně zasahuje současnost, připomene čtenáři zločiny agresora téměř za našimi humny. Nejde jistě o jedinou publikaci s podobným přesahem, také při četbě dalších publikací věnovaných tématu násilí a bezpráví máme podobné pocity. Ale práce Philippa Sandse je přece jen mimořádná; založená na pečlivě shromážděných a utříděných faktech, podložená rozsáhle koncipovaným výzkumem, rozhovory s odborníky i pamětníky či jejich potomky, jištěná odborností autora. A navíc - vyzařuje silnou osobní motivaci. Autorovi se daří být věcný i emocionální zároveň, proplétat faktografii s vlastními pocity, dojmy a zážitky, a to celé spojit v organický celek.

Philipp Sands je respektovaný britský právník s mezinárodní působností, rovněž vysokoškolský pedagog a publicista. Pátrání po rodinných kořenech a odborná zvídavost ho v nedávných letech přivedly k „návratu do Lvova“. Z Haliče totiž pochází jeho rodina, a zároveň byl Lvov po určitý čas domovem dvou významných právnických osobností. Právě jim - právníkům židovského původu Herschu Lauterpachtovi a Rafaelu Lemkinovi - a rovněž vlastním předkům věnoval autor svůj „návrat“.

Lauterpachtovy a Lemkinovy vědecké aktivity zasáhly do průběhu soudního procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku, posléze zásadně ovlivnily teorii i soudní praxi přístupu k válečným zločinům. Právě oni jako první přišli s pojmy „zločiny proti lidskosti“ a „genocida“; vymysleli je, definovali a prosazovali už v průběhu druhé světové války, dlouho před porážkou nacistického Německa. Zasloužili se o to, že tyto termíny se staly součástí mezinárodních dokumentů i působení Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Oba právníci měli pohnuté osudy; pocházeli z Haliče a Běloruska, studovali práva na stejné univerzitě ve Lvově. Z rodného kraje včas odjeli do bezpečných zemí, kam nacisté nedosáhli. Nicméně jejich rodiny za války zahynuly. Patří k smutným paradoxům, že když probíhal norimberský proces, ani jeden ještě nic nevěděl o osudu svých blízkých. Stále doufali, že žijí.

Desítky let po válce byl Philippe Sands pozván do Lvova k přednáškám. Město i celý region pro něj mnoho znamenaly: kdysi tu žil jeho dědeček a další příbuzní, kteří v regionu zůstali a stali se obětí holocaustu. Sands ale o nich neměl moc informací. Rozhodl se proto využít cesty do Lvova k pátrání po rodinné historii. Jak zjistil, děda Leon se narodil a léta žil téměř v sousedství obou zmíněných právníků. Jako jednomu z mála příslušníků rozsáhlé rodiny se mu podařilo uniknout nacistickému vraždění, když odjel do bezpečnějšího zahraničí. Jeho poněkud záhadný život a tajemství dalších členů rodiny prostupují stránkami knihy jako poutavý, skoro detektivní příběh.

Dědeček Leon je pouze jednou z ústředních postav Návratu do Lvova. Vedle právníků Lauterpachta a Lemkina a vypravěče-autora je hodně prostoru věnováno rovněž nacistovi Hansu Frankovi, za války z Hitlerova pověření vládci lvovského regionu. Frank byl spoluzodpovědný za vyvraždění milionů Židů. Území, jež ovládal, zahrnovalo i vyhlazovací tábor Treblinka. Norimberský soud ho odsoudil k trestu smrti.

Důležitým aktérem knihy se stal Frankův syn. Spolu s autorem navštěvuje „místa děje“ a dospívá k tvrdému soudu nad otcovými zločiny. Lehce v pozadí se drží Sandsova matka, která ho doprovází na cestě do Lvova a pomáhá odkrývat historii rodiny. Stránky knihy zalidňují další postavy, které mají co říct k dějepisu pojmů „zločiny proti lidskosti“ a „genocida“.  

Hlavním fenoménem však zůstává doba - dvacáté století, zvláště jeho dramatická i tragická první polovina. Vrcholem je strhující vylíčení norimberského procesu, jeho přípravy a průběhu, vystoupení žalobců, soudců i obžalovaných. Autor dává nahlédnout do stěžejních projevů prokurátorů, připomene argumenty a fakta, která nezpochybnitelně usvědčila obžalované, i jejich chabé obhajoby.

 V sále zněly popisy neomluvitelných zločinů, o nichž byla odborná i široká veřejnost přesvědčena, že jsou v dějinách poslední. Byl to omyl. Činy, odhalené, definované a potrestané v Norimberku, se v příštích desetiletích objevují dál.  Stále jsou páchány zločiny proti lidskosti i genocida. Ty válečné sleduje Sands nejen z historické perspektivy, ale i s vědomím stálé naléhavosti obou pojmů.

V době, kdy svou knihu psal, Rusko ještě nenapadlo Ukrajinu přímou agresí, „pouze“ obsadilo Krym. Hořká aktuálnost tématu v souvislosti s nynějšími událostmi přesahuje čas i prostor, míří k současnosti i zítřku. Tím „zítřkem“ by měl být soud nad těmi, kdo znovu spustili mašinérii válečných zločinů. Také takto lze rozumět poslání Návratu do Lvova Philippa Sandse.

Agáta Pilátová      

 

Nadějné semifinále filmového bilancováni   

Verdikt, který potěšil: letošní cenu Zlatý glóbus za nejlepší filmové drama a rovněž ocenění nejlepšího režiséra získal Steven Spielberg za životopisný snímek Fabelmanovi. Je to vynikající, skvěle natočený film s autobiografickými prvky, silný emocemi, upřímný a hřejivý. Vyzařuje z něj teplo krbu domova i občasné ostré hrany problémů u rodinného stolu. Hlavně však naděje. Vždyť také z hlavního hrdiny, malého Sammyho, autorova alter ega, vyrostl velký tvůrce. O jeho prvních pokusech s kamerou i o rodině, v níž vyrůstal, vypráví film příjemně poklidným tempem.

Autor úspěšných hitů Spielberg (Čelisti, Indiana Jones, Jurský park, E. T.- Mimozemšťan aj.) považoval tentokrát za potřebné povědět něco o sobě. Aniž přitom kalkuloval s milionovými zisky a velkolepým diváckým zájmem. Byl za to právem oceněn. Vedle nesporných uměleckých kvalit přinášejí Fabelmanovi bonus jímavé výpovědi hluboce lidského rozměru, potřebného zvláště v současné nepokojné době. Počkejme si, jak to ocení akademici rozhodující o filmových Oscarech. Každopádně - filmové a televizní ceny Zlatý glóbus, které uděluje každý rok v lednu Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu, jsou považovány za předstupeň k žádoucím zlatým soškám.

V Česku také ctíme tradici bilancování audiovizuální tvorby uplynulého roku. Počátkem ledna hlasují filmoví kritici, hned poté se rozhoduje o nominacích na České lvy udělované Českou filmovou a televizní akademií, v tomtéž čase rozdává Fites (Český filmový a televizní svaz) Trilobity. ¨

V těchto dnech byly vyhlášeny nominace, u Trilobita pak užší výběr poroty.

I když členové jednotlivých týmů samozřejmě uplatňují subjektivní názory a odlišná kritéria, nominované tituly nicméně transparentně odrážejí aktuální stav domácí tvorby. Soudě (nejen) podle nich, je současná situace uspokojivá. Hodnotitelé se tentokrát zapotili, urodil se totiž rekordní počet filmů, a mezi nimi řada kvalitních. Určitě víc, než je stanovený počet cen. Je to patrně i proto, že ještě doznívaly následky covidová pandemie a tvůrčích pauz, kvůli nimž měly některé projekty zpoždění. Pro zajímavost: akademici rozhodovali o 47 hraných celovečerních, 15 dokumentárních, 10 krátkých, 9 animovaných snímcích a o 16 televizních dílech. Počty titulů jim vyselektovala předvýběrová komise z mnohem vyšších čísel. Kritikům nikdo nic předem nevybírá, řeší to sami vícekolovým hlasováním, takže ti nejpilnější proseděli v kině či u počítačů víc hodin.

Do soutěžního semifinále o nejlepší film roku se ve Sdružení české filmové kritiky i v rozhodování akademiků o Českých lvech probojovaly stejné tituly: Arvéd Vojtěcha Maška, Banger Adama Sedláka – mimochodem, byl kompletně natočen na iPhone! - a Il Boemo Petra Václava. Akademici (mají možnost výběru pěti děl oproti třem novinářským) k nim naštěstí mohli přidat Oběť Michala Blaška a Světlonoc Terezy Nvotové. Užší výběr poroty Trilobita se s nimi v podstatě shodl, kromě Il Boema obsahuje všechny výše zmíněné audiovizuální počiny roku, navíc téměř třicítku dalších.

Ve výběru nominačních týmů, tedy v nejoceňovanějších filmech roku, lze vysledovat několik pozoruhodných rysů. Je v nich tentokrát zastoupeno značně široké spektrum stylů a žánrů: Mysteriózní psychologické drama Arvéd, k němuž lze přiřadit i drama Terezy Nvotové koncipované s mimořádnou kreativností a rovněž s mysteriózními prvky; drsný současný příběh z prostředí mladé raperské a hiphopové komunity Banger a historický velkofilm Il Boemo; Oběť je aktuálně naléhavou výpovědí o stavu společnosti vyjádřenou příběhem podle skutečných událostí kolem ukrajinské rodiny. (Osobně jej považuji za nejlepší film roku.)

Zajímavým momentem je i skutečnost, že tvůrci několika nominovaných snímků jsou debutanti (Mašek a Blaško – ten má navíc v daném roce na kontě úspěšnou a rovněž oceňovanou televizní minisérii Podezření), u Adama Sedláka, autora Bangera, jde teprve o jeho druhý film.

 V hlavních rolích Il Boema i Bangera je hudba, byť mají výrazné protagonisty - v prvním případě Vojtěcha Dyka, v Bangerovi Adama Mišíka. Oba jsou nominováni na herecké ceny. Jde ovšem o hudbu zásadně odlišnou: na jedné straně „hraje“ Myslivečkův hudební klasicismus ve výsostné interpretaci Collegia 704, v Bangerovi zas zní divoký rap příznačný pro danou komunitu. Vnáší do filmu svižný rytmus i adrenalin. Na tomto místě si neodpustím poznámku, že ještě před několika lety by takový Banger u České filmové a televizní akademie asi neměl moc šancí na umístění. (Ostatně také kvůli tomu vlastně vznikly před lety Ceny české filmové kritiky - aby nabídly prostor pro ocenění nekonvenční a novátorské tvorby, akademiky dříve poněkud opomíjené.) Dnes se stanoviska hodnotitelských týmů sympaticky shodují.

Rovněž u dokumentů se shoda v nominacích víceméně potvrzuje. Kaprkód Lucie Králové i Zkouška umění Adély Komrzý a Tomáše Bojara došly uznání, je nominován i další Bojarův dokument Good Old Czechs a další. Bohatá dokumentární tvorba ve filmové distribuci v televizi však nabízí takové množství témat i tvůrčích přístupů, že tři či pět nejlepších titulů se z nich opravdu těžko vybírá.

Do nominací kritiků ani ČFTA se nevešel třeba vzácně vyvážený a optimisticky vyznívající dokument Jany Ševčíkové Ti, kteří tancují ve tmě, křehký meditativní snímek Petra Michala Je nalezena tím, koho hledá, objevná Planeta Praha Jana Hoška ani řada dalších. Přesto stojí za to věnovat průběžnou pozornost filmové i televizní dokumentární tvorbě, protože rok co rok přináší skvělé i „jen“ pozoruhodné, a hlavně aktuálně naléhavé snímky, v nichž rezonují problémy současnosti. Pojmenovávají palčivě naléhavé otázky společnosti a formulují důležité výzvy. Častěji a zřetelněji než v hraných snímcích.

Nominace nezbyly ani na některé hrané filmové či televizní projekty, které by si to asi zasloužily. A nemají tedy šanci na ceny. Nedostaly se např. takové ocenění hodné filmy jako Slovo (bohužel - jeden z mála společensky angažovaných filmů roku), A pak přišla láska, nebo třeba Buko. Ale s cenami hodnota nestojí ani nepadá. Nejspíš to bude líto tvůrcům i divákům, ale na druhé straně to svědčí o převisu kvalitních artefaktů, což je určitě dobře. Snad jen by se tvůrci i producenti měli intenzivnější zamyslet, jak a čím víc oslovit i zahraniční publikum (a festivaly), aby u nás zas přistála soška Oscara. Zatím se to příliš nedaří.

Souhrnně lze přesto říct, že loňská filmová i televizní tvorba byla rekordní rozsahem a přinesla víc hodnotných snímků než v uplynulých letech. I když, pravda, nejen v loňském roce, už nějaký čas předtím sledujeme růst kvality. Vzpomeňme například na předloňskou Okupaci či Zátopka, na Chyby, nebo na dokument Jednotka intenzivního života a animovaný Milý tati. Trend je vzestupný, nezakřikněme to.

Agáta Pilátová

 

 

 

 

 

 

 

Umělec v osidlech moci

Ruská státní televize odvysílala na silvestra pořad, jenž představoval vrchol nevkusu a kýče; ve srovnání s ním byl někdejší endérácký „kotlík zábavy“ Ein Kessel Buntes špičkou televizní zábavy. O nevkusu škoda slov, v tomto případě však šlo i o masivní doklad zlovolného, často krutého cynismu založeného na vylhané a pokřivené představě nejen o válce na Ukrajině, ale o světě vůbec. Uniformy v hledišti i na pódiu, nejapné, a hlavně zlé vtipkování o nenahraditelném ruském plynu či o Ukrajincích, veršování i popěvky se skandálními politickými texty. Celý pořad svědčil o chudobě ducha ruských rádoby umělců. Za další komentář to věru nestojí.

Pokleslý státní silvestr nicméně nabídl některé souvislosti. V Rusku totiž jsou i umělci „nerádoby“, to jest opravdoví, kteří se deklarují jako zastánci, ba vášniví obhájci Putinovy politiky. I když jich, doufám, není moc, jen jsou víc slyšet než ztichlá pasivní opozice. Dlouhá léta k nim patří i vynikající ruský režisér a herec Nikita Michalkov. Pro aktivní proputinovské postoje i činy je uveden na sankčním seznamu Evropské unie, což nedávno připomněla zahraniční média. Starý muž má přitom za sebou úctyhodnou profesní kariéru a mnoho úspěchů; jako režisér je podepsán například na filmech Unaveni sluncem (v roce 1995 dostal za první díl Oscara), Dvanáct, Lazebník sibiřský, Urga, Oči černé a další snímky, které režíroval, v desítkách filmů ztvárnil významné role. V roce 2010 dostal na karlovarském filmovém festivalu Křišťálový glóbus za celoživotní přínos světové kinematografii-

Podporoval Putina od počátku jeho vlády, se zalíbením ho charakterizoval jako mladého charismatického vůdce, který hodně dokázal a ještě dokáže. Hned po událostech na Majdanu - protiruském převratu na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014 - a po anexi Krymu přispěchal s protiukrajinskými postoji a bizarními prohlášeními. Například tvrdil, že Ukrajina chce vyhladit Rusy pomocí nakažených ptáků, šířil i další nesmyslné konspirační teorie. Mimochodem, s obdobně fantasmagorickými názory se zapojil i do antivaxerské kampaně. Samozřejmě hájí i ruskou agresi proti Ukrajině, kde se prý šíří „příšerný nacismus“.

„Dostal jsem se na seznam kvůli tomu, že jsem u sebe doma posledních deset let mluvil o rodícím se příšerném nacismu na Ukrajině. Když tě za to podrobují sankcím – znamená to, že všechno děláš správně,“ vyjádřil se k zařazení své osoby na sankční seznam.

 Bylo by možné citovat řadu dalších Michalkovových výroků. Je zarážející, kde se to v něm vzalo, proč je v Putinových službách. Vždyť ve svých dílech se   opakovaně vyjadřoval proti nespravedlnosti a bezpráví, osvědčil empatii citlivou  účast s lidskými i osudy. Ve filmu Unaveni sluncem kritizoval stalinskou zvůli, od jejíchž postupů se současný Putinův režim zas tak moc neliší. Snímek Dvanáct (mistrovský remake slavného amerického snímku Dvanáct rozhněvaných mužů) zasadil do ruského prostředí a položil v něm na misku vah spravedlnosti osud mladého Čečence: chlapec je obviněn, že zabil svého ruského otce a porota má rozhodnout o jeho vině…

Jak to, že slavný režisér tak hlasitě podporuje ruského diktátora? Bezdůvodná agrese a mrtvé děti na Ukrajině mu nevadí? Promlouvá z něj nacionalistická ruská duše, kterou nemůže zapřít? Drží palec svému vládci snad proto, že chce vrátit velikost Sovětského svazu, byť to činí krví a železem? Opravdu věří, že Putinova politika přinese Rusku spásu a blahobyt? Nebo se v něm projevilo rodinné prostředí? Je totiž synem sovětského básníka a dramatika Sergeje Michalkova, mimo jiné autora textu sovětské a posléze i ruské hymny. (Ta „nová“ verze se sice nově dovolává Boha, ale mlží, ne-li lže se v ní podobně jako v té staré.)  
Ale možná je to mnohem prostší. Michalkovovi se za Putinovy vlády žije nadobyčej dobře, pro svou tvorbu měl vždy luxusní podmínky a všechny prostředky, které potřeboval. Vykonával důležité funkce v uměleckých institucích, dostával vyznamenání, ceny, uznání. Jako kritik současné vlády by to měl méně komfortní.

Což si lze docela dobře představit jako nosný motiv horlivé loajality. Nejen u něj.

A taky má možná strach. V Rusku často padají lidé náhodou z oken, mají tam vyhlášené kriminály, sibiřské zimy a novičok.

 Agáta Pilátová